Upírům se nedá věřit... Věř mi.

POVÍDKA VRAŽEDNÁ OBLOHA TADY
ROB, NEBO TAY? HLASUJ TADY
POVÍDKA VZNIK UPÍRŮ TADY
POVÍDKA ODSOUZENÁ TADY
REKLAMY PIŠTE JEN TADY
URČITĚ KOUKNI TADY
Děkuji

Povídka - Vražedná obloha

4. září 2012 v 15:23 | blackrose9 |  Má tvorba
Takže na úkor soutěže SONPovídka jsem napsala toto. Doufám, že se bude líbit a až bude anketa, můžete mi dát hlas ;) Takže hezké počtení :) A omlouvám se za chyby, snažila jsem se to opravit, ale ujet to může vždycky.. :)

Netušila jsem co to je, ale bylo mi jasné, že to asi nebude jen tak. Na těch hvězdách bylo něco špatně, ale já nedokázala určit co by to mohlo být....

"Michell vstávej!" uslyšela jsem z kuchyně. Byla to moje přehnaně starostlivá matka a právě mě volala na snídani. "Už běžím" křikla jsem na ní. Vylezla jsem celá rozespalá z postele a přemístila se rovnou do koupelny. Kdyby mě mě takhle viděla živá duše, moc dlouho by živá nebyla... Popadnu kartáč a vší silou se snažím rozčesat mé hnědé, teď už zauzlované, vlasy. Po chvíli se mi to podaří a jdu si vyčistil zuby. Den začal být divný už právě v tomto okamžiku, když jsem se málem udusila vodou, kterou jsem si vyplachovala ústa. Konečně vylezu z koupelny a jdu k další fázi mého ranního seznamu věcí, které musím udělat. Jdu si vybrat něco na sebe. Nejsem moc zastánce módy a tak toho ve skříni moc nemám. Pár opraných jeansů a několik triček a tři nátělníky. Dnes je vcelku teplo a tak jsem se rozhodla pro jeden z nátělníků. Byl obyčejný černý. Potom jsem popadla první kalhoty co jsem uviděla a pádila dolů do kuchyně. "Ahoj zlato, jak si se vyspala?" vyzvídá mamka. Mezitím popadnu džus ten do sebe obrátím a teď hledám misku. "Dobře" prohodím. Tady je! Pomyslím si a hned misku plním mlékem, do kterého za malý okamžik nasypu cereálie. S mamkou si už nemáme co říct a tak snídaně proběhne v tichosti.
Po snídani zase pádím nahoru do pokoje a trošku to tam poklidím, aby mamka nebyla naštvaná. Vezmu si tašku a jdu se s ní rozloučit. "Tak se měj mami, už musím do školy" řeknu. "Dobře zlato a nezapomeň odpoledne pověsit to prádlo jak jsem tě včera prosila!" odpoví. Ups! To mi trošku vypadlo no nic. "Jasně mami" usměji se na ní a pak vyrazím vstříc dnešnímu otravnému dni. Cesta do školy - nuda. Ve škole - nuda. A po škole? - asi největší nuda. Povídám si pro sebe. Abyste rozuměli... Nejsem stejná jako ty ostatní holky ode mě z ročníku. Chodím do prváku na střední, ale lidé mne pro můj vzhled tipují na víc než mi je (pro doplnění mi je 16...) Všechny holky v mém věku se zajímají buď o hadry nebo kluky. O hadrech já nemám ani páru a kluci? Asi by si připadali trapně kdyby se se mnou bavili, takže taky nic. Já se zajímám dost o astronomii a mám i mnoho knih. Ale mou nejoblíbenější činností, je si každý večer lehnout do trávy před dům a pozorovat hvězdy. Nezajímá mě to, že pro ostatní je to nuda. Mě to baví a ráda si prohlížím ty tvary, které mohou hvězdy utvořit. Takže není divu, že asi kvůli tomuhle se tu se mnou nikdo nebaví.
Škola proběhla tedy jako každý den. Nikdo se se mnou nebavil a já si jen tak čmárala do sešitů. Párkrát mě vyvolal nějaký učitel a jinak už se nic nedělo. Pokud tedy nepočítám to, jak mi někdo hodil papírek do skříňky s nápisem: Trapko! Mám docela jasnou představu, kdo by to mohl být, ale nechám to být. Po poslední hodině se seberu a jdu domů.
Když se mi konečně povede asi na desátý pokus dát klíč do zámku, úlevně si povzdechnu. Hodím si tašku do pokoje a rovnou s sebou plácnu zase na postel. Pak si ale vzpomenu na to prádlo, co jsem slíbila mamce a zase se neochotně zvednu. Vezmu z koupelny koš plný prádla a táhnu ho ven. Povede se mi ho dostat až pod šňůru, což je dobře. Alespoň nebudu muset s prádle chodit sem a tam. Prádlo je za půl hodiny pověšené a za tu dobu mi pořádně vyhládne. Rozhodnu se, že si udělám toasty, které jsem do sebe hodila v rekordním čase a ještě byly horké, takže jsem si opařila jazyk. Přemýšlím, co bych mohla dělat, ale pak jsem se rozhodla pro knihovnu.
Cestou do knihovny jsem si broukala mou oblíbenou písničku, dokud se nezačala ulice plnit lidmi. Ještě by si o mně k tomu všemu mysleli, že jsem se zbláznila. Po malé chvilce se už přede mnou tyčí budova knihovny. (No tak netyčí, to je asi moc silné slovo, ale tady na vesnici, je to nejvyšší budova, hned po kostelu) Otevřu známé dveře a razím si to rovnou do regálu o astronomii. Pozdravím knihovnici, se kterou už si tykám, protože sem chodím skoro pořád a začnu se probírat knihami. V této činnosti jsem obzvlášť dobrá a když mne někdo neprobere z mého transu, asi bych si vzala knihy všechny. "Michell, haló!" Poklepe mi na rameno knihovnice. Jmenuje se Sydney. Je to už starší paní a je pro mne něco jako babička. Je to moc milá žena. Má na krátko střižené vlasy a trochu vystouplé lícní kosti. Je jen o trochu vyšší, než já, takže jí dobře vidím, do jejích krásně nazelenalých očí. "Měla by ses asi trošičku zkrotit" řekne a usměje se. Pohlédnu už na hromadu knih, co se tyčila jako mrakodrap. "Sakra.. Tohle všechno bych si asi nemohla vypůjčit co?" Zeptám se jí. "Víš, normálně bych někomu řekla, že se asi zbláznil, když vybral jeden celý regál knih, ale protože tě znám, a znám také tvoji zálibu v hvězdách..." "Sydney ty si zlatá!" Prohlásím a vrhnu se jí okolo krku. "Samozřejmě, že ano" řekne a zase se usměje. "Ale ať jsou do pondělí zpátky!" varuje mne. "Ano Sydney" řeknu již svou nacvičenou frázi, že se o knihy dobře postarám a přesunula se i s knihami k pultíku. "Ještě jednou děkuji Sydney!" zavolám přes ramen jak opouštím knihovnu.
V té knihovně jsem strávila neuvěřitelně dlouhou dobu a když přijdu domů uvidím na stole lísteček, na kterém je napsáno:
Michell, předpokládám, že jsi šla do knihovny. Chtěla jsem ti to říct, ale už si byla pryč. Dneska máme pracovní večírek a tak jsem ti chtěla povědět, že se na něm zdržím. Mamka
PS: Díky za to prádlo!
Nevadí pomyslím si, alespoň se můžu dlouho koukat na hvězdy. Už se pomalu stmívá a tak si jdu připravit něco k večeři. Otevřu lednici, ale po sléze zjistím, že s touhle kombinací potravin asi nic neudělám a tak se rozhodnu, že si objednám pizzu. Za deset minut dorazil poslíček i s mou zásilkou. Zaplatila jsem a šla jsem si k tomu sednout do kuchyně. Ani jsem netušila, že mám takový hlad, ale v krabici zůstali z celé pizzy jen 3 kousky. Schovala jsem je tedy do poloprázdné lednice a šla jsem se pořádně ustrojit. Venku už buďte touhle dobou zima a já tam nehodlám být jen 5 minut a místo ticha poslouchat drkotání mých zubů. Zachvilku už jsem byla připravená a vyšla na zahradu. Roztáhla jsem si deku, kterou mám na venkovní lavičce, na zemi a položila jsem se na ni. Tuto fázi dne mám ze všech nejraději. Ležím a přemýšlím, co která skupina hvězd připomíná. Ale dnes to bylo jiné. Obvykle bývají hvězdy tak nějak souměrně od sebe a tuto vzdálenost dodržují i jiné dny. Raději jsem si promnula oči, jestli nemám jen vidění, ale byla to pravda. Dnes obloha vypadala, jako by tam vybuchla bomba. Pár hvězd si sice drželo své postavení, ale ostatní byli namačkané na sebe a tvořili něco jako velký, hvězdový flek. Přišlo mi to hodně zajímavé, protože jsem ještě nikdy nic takového neviděla. Vzpomněla jsem si na tu horu knih a vyběhla rovnou do pokoje. Otevřela jsem každou knížku a hledala co to vlastně je, ale nikde nic nebylo. Až jsem si vzpomněla ještě na jednu knihu, kterou jsem ještě neotevřela. Byla taky z knihovny a byla to taková brožurka souhvězdí. Byla ale dost poničená a popsaná. Přesto jsem se do ní v naději koukla. Listuji stranami a najednou na mne vypadne papírek. Chvilku ho otáčím v rukou a pak si všimnu písma. Začínám pomalu číst slova:

Prokletí velmi kruté jest,
zlomit jej může jen vyvolený.
Pokud jsi ochoten toto břemeno nést,
hledej portál otevřený.

Tam, kde portál nachází se,
tam velmi zlá je společnost.
Se strážci portálu utkej se,
neb jinak pros Bohy o milost.

V tvém pátrání nechť hvězdy ti pomáhají,
jen v nich poznáš své přátele.
Jen oni o portálu pravdu znají,
ty nalezneš je v kostele.

Ale raději si pospěš s tím,
prokletí nebude už čekat věčně.
Jen pár věcí o něm vím,
a proto píši je zde spěšně.

A pod tím vším byl obrázek. Byly to hvězdy a bylo to to samé rozestavění jako je teď venku. "Pro Boha" vyjeknu. Text si čtu snad nejmíň dvacetkrát, ale stejně něčemu nerozumím. Jaké prokletí, jaký portál a kdo to vlastně psal? Zarazím se u: Nalezneš je v kostele. Dostanu šílený nápad a to jít právě tam. Neřekla bych, že si tu se mnou jen někdo hraje... Poppadnu papírek a běžím ke kostelu. Odsunu petlici a vplížím se dovnitř. Začínám si myslet, že to nebyl zrovna nejlepší nápad. Vezmu jednu svíčku, která stála u vchodu a posvítím si s ní. Kde by mohly být v kostele hvězdy? Jak to myslel? Pak se otočím a najednou mi to došlo. Přes celou zadní stěnu je totiž obraz. Je na něm noční hájek a v ní poletují andělé. Snažím se rozpoznat skvrnu, ale hvězdy jsou dokonale vedle sebe. Kouknu se tedy k okraji rámu a tam spatřím další text.

Šamanům, jimž kletba potěšení skýtá,
se nemůže nikdo postavit.
Jen vyvolený pozná tajemství skrytá,
jež musí sám objevit.

Portál hledej v tomto háji,
bys tento svět uchránil.
Na tomto místě věci kouzlo mají,
Dej pozor, aby ses jim ubránil.

No tohle! Jestli je tohle vtip, tak je tedy hodně hnusný! Zadívám se porádně na obraz. Ten hájek mi neco připomíná, ale... No jasně! To je přece moje nejoblíbenější místo, kam sem si jako malá chodila hrát! Tam a portál? Ale jak vlastně ten portál vypadá? A kam mě odnese? Jediná možnost jak to zjistit je vydat se tam. Mamka mě asi zabije až se vrátím. Ale to je teď to poslední co bych mohle udělat. Musím zjistit o co tu jde. Hájek je odtud trochu dál, ale dojít se to dá. Jsem sice už hrozně unavená, ale musím vědět co to je!!
Přemýšlím, usilovně přemýšlím celou cestu až do hájku. Začnou se okolo mě míhat vysoké stromy a keře a už slyší hukot vody. Jsem tu. Hodně to tu zarostlo co jsem tu byla naposled, ale poznávám to tu. Ale teď musím najít ten portál. Hm.. Jak asi vypadají portály? Třeba to bude obrovský kruh a uvnitř se bude točit tma. A nebo je to třeba ve stromě... Prolezla jsem všechno kam jsem jen mohla, ale nic. Unavená a zklamaná jsem si sedla na kámen u vodopádu. Tady jsem vlastně ještě nebyla! Voda zde nabírá velkou rychlost a pak se řítí na vodu pod sebou a když se srazí létá voda úplně všude. Zkusit se má všechno, řeknu si v duchu a vlezu pod vodní stěnu. Už už čekám na to, jak to napálím do skály ale ono nic. Není tu skoro žádné světlo. Ale jedno rozpoznávám. Je tam obří stín, opravdu velký a v něm se točí černá hmota a občas probleskne trochu světla. "Páni!" Neměla jsem co jiného říct.
Najednou se okolo mne něco mihlo. A znovu. "K-k-kdo je tam?" Povede se mi jen vykoktat. V tom, jako by se celá jeskyně rozzářila, až na jedno místo. Portál. Ten zůstal celý. A pak jsem si vzpomněla na slova básně: se strážci portálu utkej se. To ne. Rozhlédla jsem se kolem a popadla kámen nejblíž mě. Mihot se zastavil a jen šmouha se ke mě blížila. "Prosím!" zamumlala jsem. "Já se s nikým nechci rvát" A tu se přede mnou zjevil had! Ale obří! Ruka z kamenem se mi klepala tak, že mi stejně vypadl. Rozbrečela jsem se. Netušila jsem co se stane ale nic dobrého asi ne. Had se zastavil a prohlížel si mne. Já si ho prohlížela také. Byl jako obrovská kobra a oči mu každou chvíli měnili barvu. najednou se zachvěl, jako když máte v televizi špatný signál a proměnil se na člověka. Byl to muž. (pěkný, mimochodem..) "Co tu chceš?" Zeptal se. "Já-já... Mám tohle a podala jsem mu roztřeseně papírek. Roztáhly se mu zorničky a pak se poklonil. Koukala jsem na něj jako na blázna. "Promiňte, netušil jsem, že jste vyvolená... Promiňte" a znovu se uklonil. "Ale já netuším o co tu jde!" pípla jsem. "Vše ti vysvětlím. Je to 3000 let stará kletba mocného šamana, který jí seslal jako pomstu. Když už nemůže být na světě on, tak nikdo jiný. Je jen jeden vyvolený, vy, a musíte nás zachránit, protože jsme odkázáni k záhubě. Využijte tento portál, jděte do minulosti a zabraňte šamanu v učinění této pohromy. Pokud neuspějete zemřete vy i my. Pokud, ale uspějete vrátíte se zpět a zachráníte tak celou planetu. Přijměte proto prosím můj dar, ochrání vás" a podal mi řetízek, který měl na krku. "Já zde zatím budu strážit portál aby jste se sem dostala jen vy. Teď už můžete vyrazit" pronesl. "A co se vlastně stane, když se kletba naplní?" zeptám se. "Všichni budou velmi trpět. Nemoci, hladomor, povodně, požáry... Nikdo nepřežije" Mé odhodlání narůstalo. Musím to udělat, prostě musím. Posunula jsem se tak, že jsem byla jen krok od portálu. "Přeji hodně štěstí!" prohlásil a proměnil se zpět v kobru. Dobrá, řeknu si a vkročím do temnoty.
By Black rose9
Prosím pište své názory :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se ti můj blog???

ano
trochu
ne

Komentáře

1 Nikol Nikol | Web | 4. září 2012 v 15:49 | Reagovat

:D :D :D Někdy si najdu čas a přečtu si to! :D

2 Knihofil18 Knihofil18 | Web | 4. září 2012 v 15:49 | Reagovat

Prečítala som. Môj názor sa dozvieš až zhruba za týždeň. ;) Aby to bolo tajomnejšie.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.