Upírům se nedá věřit... Věř mi.

POVÍDKA VRAŽEDNÁ OBLOHA TADY
ROB, NEBO TAY? HLASUJ TADY
POVÍDKA VZNIK UPÍRŮ TADY
POVÍDKA ODSOUZENÁ TADY
REKLAMY PIŠTE JEN TADY
URČITĚ KOUKNI TADY
Děkuji

Květen 2015

Nečekaný objev (slohová práce)

25. května 2015 v 12:24 | blackrose9 |  Má tvorba
Stromy okolo mne se rozestoupily, a naskytl se mi jedinečný pohled na onen sad. Zapomenutý, ale stále existující ve skrytu údolí a mohutně se tyčících hor, které jej jakoby pohltili. Stromy se svými větvemi dotýkaly oblohy, ve snaze polaskat jimi naducané mráčky, které si to líným tempem šinuly po obloze. Stál jsem jako přikovaný, naprosto fascinován tou nevšední krásou. Slunce, které pomalu zapadalo za štíty pohoří, tvořilo tuto scenérii ještě více pohádkovou a magickou. Vítr si nezbedně pohrával s drobnými kvítky, které ukořistil z ovocných stromů. Ta vůně byla nepopsatelná. Jeden z těchto kvítků mi vítr donesl až k nohám a já jsem si toto jeho gesto vyložil jako pozvání do sadu.
Prošel jsem dřevěnou brankou, která již dávno začala trouchnivět, a ocitl jsem se uvnitř. Rozkvetlé stromy nade mnou utvořily jakousi střechu, kterou se prodíraly poslední paprsky světla. Bylo stále slyšet jemné pobrukování opozdilých včel, což spolu s občasným zatrylkováním ptáků tvořilo malebnou přírodní symfonii. Pomalu jsem procházel vysokou trávou mezi stromy a přemýšlel, jak může být tak nádherné místo opomenuto. Vytáhl jsem proto z kapsy svůj skicák a snažil jsem se zachytit pár prchavých okamžiků z tohoto místa. Tužka se po papíru míhala rychlými a pomalejšími tahy v mé snaze načrtnout co nejdůvěryhodnější tvary stromů a jejich květenství. Když jsem byl hotov, slunce již téměř zmizelo za skalisky a vystřídal jej měsíc. V jeho svitu, jako by se změnilo všechno a zároveň nic. Bzučení včel vystřídalo cvrkání cvrčků a trylkování ptáků, občasné zahoukání sovy. Už jsem se měl dávno vydat na cestu domů, ale sad mě svým kouzlem stále přitahoval a cítil jsem, že ho ještě nemohu opustit.
A tak jsem se dále toulal uličkou utvořenou z kmenů stromů a divoce rostoucí trávou, která se otírala o mé nohy. Už jsem byl skoro na konci sadu, když jsem spatřil úzkou cestičku, která se klikatila mezi stromky až někam daleko do nedohledna. Instinktivně jsem se vydal tím směrem a nechal se zcela pohltit dalšími větvemi stromů, vstříc samému srdci sadu.

Black rose9